Taky by vás zajímalo, jaké to je cestovat po světě a zároveň vzdáleně pracovat? Michal, jeden z našich kolegů, se rozhodl, že digitální nomádství na pár měsíců vyzkouší a vyrazil do Asie. O svých zážitcích na cestě nás pravidelně a zábavně informoval. Proto jsme se domluvili, že jeho zážitky zveřejníme na blogu, kde si může každý přečíst, jak se žije digitálnímu nomádovi… Jaká pozitiva a negativa s sebou tento způsob života nese? O tom už zmíněný text Michala v původní podobě:

Proč?

V poslední době jsem špekuloval nad ideální představou západního života – pár let krásného života jako malej prcek, pak vás postupně zavřou do jeslí, školky, školy, větší školy a pak 50 let pracovat a nakonec spokojeně zemřít?

Asi jsem sobec, ale takhle to nechci… Je potřeba to trochu okořenit a někam se podívat – krátkodobě, dlouhodobě, něco jiného poznat a třeba se zase vrátit spokojeně domů a dělat hodného kluka…

Jak?

Teoreticky to není těžký… Sebrat odvahu, peněženku a jet…

Prakticky je to horší. Bylo potřeba vystěhovat byt, odmítnout hypotéky, uklidnit babičky, posbírat pár švestek, přesvědčit se, že člověk se přece neztratí a vždycky to nějak dopadne a hlavně…. být flexibilní. To slovo mám strašně rád…

Kam?

To byla dobrá otázka… To chce hodně promyslet. Pracovně, bezpečnostně, životně…

V podstatě doteď nevím, proč první destinace padla zrovna Srí Lanka. Slibovali teplo, levno, internet, skvělý jídlo. Skoro to splnili…

Za co?

To je první otázka, co se mě každý zeptá. Odpovídám, že za peníze…

Tady přichází ta chvíle, kdy je potřeba zdůraznit, že v prvé řadě za to může libovůle a flexibilita MoroSystems, mých šéfů a kolegů, v druhé řadě přicházejí moje schopnosti a dovednosti pracovat vzdáleně.

Srí Lanka (únor)

 

Nooo, jak jsme si to vysnili, tak to přesně nebylo…

Ne že bych si stěžoval, to rozhodně ne. Ale iluze jsou už dávno pryč.

První dva týdny poblíž pláže Unawatuna se nesly ve znamení strašného horka, každodenních výpadků proudu, žádného/pomalého internetu, ale skvělého jídla. Nezbývalo než říct, že je to skoro dobrý. Začal bobřík trpělivosti, který probíhá v podstatě celou dobu našeho pobytu… Pořád jsem se uklidňoval tím skvělým jídlem.

Původní plán byl projet nejpěknější místa Srí Lanky, občas se někde zastavit, sesynchronizovat se na kvalitním internetu a jet dál. Problém byl snad jen v kvalitním internetu, protože ten na Srí Lance opravdu není (malí páni tam fungují na mobilním internetu, v podstatě jako celá Asie jak postupně zjišťuju). Postupně jsme procestovali skoro půlku ostrova plus vnitrozemí (čajové plantáže) a opravdu jsme si to užili! Unawatuna, Galle, Tallala, Ella, Nuwara Eliya, Kandy, Colombo…

Jen občas bylo potřeba přivázat router ještě výš na strom nebo odehnat pár opic a všechno se dalo…

Pracovně to byla hodně velká zkušenost, ostatně své by o tom mohli povyprávět všichni členové týmů, ve kterých působím…

Malajsie (březen)

 

Mohly za to především levné letenky ze Srí Lanky a najednou jsme v Kuala Lumpur.

Strašně jsem se těšil na internet, až si sesynchronizuju už měsíc neaktualizovaný Mac, pořádně protřídím věci, které jsem odkládal, podívám se co kde nového, stáhnu třeba i film na večer…

Jooo tak happyend se nekonal a bobřík trpělivosti stále trvá.

V Kuala Lumpur sice někde mají internet (budova, kde jsme byli ubytovaní, prý má přivedenu optiku), ale obecně Asiati nejsou zvyklí pracovat s kabelovým připojením a kdekoli jsme byli, fungovali jsme na mobilních datech (LTE). Kdybych neplatil pořád internet packages kvůli docházejícím kvótám, asi by mi to ani nevadilo… Radši jsem si dal smažený nudle a hned mi bylo líp…

V Kuala se nám strašně líbilo – sehnali jsme krásné ubytování na okraji města a za 2 týdny jsme tam stihli přesně to, co nás nejvíc zajímalo (Batu Caves, Bird Park, Butterfly Park, Petronas Towers…). Nejsem milovníkem velkoměst (což je pro mě už od 100 000+ obyvatel), ale Kuala je krásné město – spousta parků, jezírek, zeleně a sem tam mrakodrap.

Po dvou týdnech jsme začali sublimovat v těch strašných vedrech a bylo potřeba zvednout kotvy…

Vietnam (březen/duben)

 

Potřebovali jsme trochu větší zimu, lepší internet ale pořád skvělý jídlo. Po projíždění Skyscanneru a NomadListu jsme to střihli do Da Nangu ve Vietnamu.

Vietnam – naprostá dokonalost, konečně si to začínáme trochu užívat!

Nechápal jsem to, že tam lidi tolik vítají turisti a že jsou tak milí, přizpůsobiví a uctiví. A to i k Američanům…

Hned od začátku se to neslo ve velké parádě – na letišti na nás čekala delegace, která nás odvezla VIP přímo na pokoj. Po chvíli jsme pochopili, že jsme narazili na čerstvě otevřený hotel a že jsme první hosti co se rezervovali a jelikož chtějí dokonalé první hodnocení na AirBnb, budeme se mít jako v bavlnce – na pokoji optika, pivo za 3 kačky, nudle za dvacku, to prostě chceš! Každý ráno snídaně jak pro krále a mangovej milkshake, no naprosto jsme se tam rozmazlili…

Aktualizovali jsme PC, vyprali jsme, opili se (konala se Welcome Party jen pro nás), přejedli se a po 2 týdnech přejeli zase trochu na sever.

Během cesty na sever jsme se na týden ubytovali v naprosto punkových bambusových chatrčích (kde měli mimochodem taky optiku) a zamířili jsme na ostrov Cat Ba se zátokou Ha Long (kdo se díval na Top Gear ve Vietnamu? (smile)) Stihli jsme se vyblbnout na sea kajacích a trochu zalízt na ostrůvku Cat Ba a pak jsem jednoho pěknýho večera zase otevřel Skyscanner v oblíbené kombinaci (Kamkoli, Kdykoli, Nejlevněji) a vyšla z toho Osaka!

To bude chtít trochu spočítat penízky v prasátku…

Japonsko (duben)

 

Tak jestli Vietnam byl dokonalost, Japonsko to jen vystupňovalo – přeuctivost a kultura lidí bila do očí…

Levná země to rozhodně není, takže bylo potřeba trochu lépe organizovat výdaje, ale nakonec jsme si rezervovali naprosto dokonalé ubytování u jedné web-designerky. Krásný plně vybavený byteček s optikou vzdálený asi 4 kroky od Nagai parku a botanické zahrady. Tou dobou krásně kvetlo co se dalo… Normálně nejsem moc romantik, ale tohle se líbilo i mě (big grin)

Jako největší problém se ukázal jazyk – kdo by čekal, že Japonsko jakožto velmi vyspělá země bude umět anglicky, tak by pochodil asi jako my… Angličtina skoro nulová, většinou byl velký problém vybrat si jídlo (menu v japonštině a číšnice nereaguje (wink)) – ale to nám náladu rozhodně nezkazilo…

Za dva týdny jsme stihli naprosté skvosty Osaky – Osaka Castle, Nara, Kyoto… Měl jsem konečně pocit, že po 2 měsících jsme konečně vychytali nomádství (smile)

Jelikož Japonska jsem se finančně trochu bál, střelil jsem rovnou letenky na Taiwan – než jsem stihl zjistit kam to vlastně zase letíme, uklidnil jsem se, že pro ČR je bezvízový styk a celkem normálně draho (smile)

Sushi mají dokonalý, saké taky dobrý, jedeme zas o dům dál…

Taiwan (duben/květen)

  

Přijeli jsme pozdě večer, ale první dojem byl určitě pozitivní – SIMka s neomezenými daty za cca. 300,- Kč, mega komfortní rychlovlak co nás přesunul během dvou hodin na vychodní pobřeží a taky spousta sladkostí z Matcha Tea, který by spravily náladu snad komukoli…

Kdybych trochu víc googlil, zjistil bych, že východní pobřeží má mimo krásných hor i své velké neduhy. Ubytovali jsme se u strašně milý mladý slečny Elyse (samozřejmě přezdívka, jinak to byl rozsypanej čaj). Hned během první noci jsme zjistili, kde je jádro pudla, aneb jakej je na Taiwanu největší problém – zemětřesení…

Zpětně se tomu celkem směju, ale moc jsme se tehdy nevyspali – párkrát za noc jsme vyběhli za silného (~4,5 R.š.) zemětřesení ven z domu a po chvíli totálního nezájmu sousedů se zase vrátili do postele… Elyse se nám ráno docela smála a jak jsme zjistili později, podobných legrací nás čekalo tak 10 denně… Jako správnej zálesák jsem si hned po prvním úprku z baráku vygooglil, jak je potřeba se v těchto případech chovat. Od té doby jsem se držel kodexu, vždy když to přišlo – hodil polštář na hlavu a snažil se spát dál ?

Těšili jsme se na průzkum místního folklóru a proto jsme se vydali do národního parku Taroko – ten byl pro změnu totálně zničenej nedávným tajfunem, takže to nás taky uklidnilo…

V podstatě jediná věc co nás na Taiwanu opravdu mile překvapila byl čaj – neuvěřitelný výběr skvělých mixovaných čajů a hlavně BubbleTea.

Původní plán zdržet se na Taiwanu trochu déle trochu nevyšel a po 12 dnech jsme radši zvedali kotvy do Sydney. Třeba se tam potkáme s Tomem, zkontrolujeme ho jestli pracuje a zapijeme to plzní ?

Austrálie (květen/červen)

 

Přílet nebyl vůbec jednoduchej… Nejdřív 5 hodin do Kuala Lumpur, čekačka pár hodinek a pak 8 hodin do Sydney – trochu už mě to lítání přestalo bavit.

Nejdřív jedna technická – do Austrálie jsme přijeli zkusit woofing, což je typ dobrovolnictví, kdy dobrovolník dostává za svoji práci zadarmo ubytování a jídlo. Původní plán byl 5 hodin denně pomáhat, poznat nové lidi, kulturu, jazyk a ve zbylém času si užít volna (a v mém případě normálně vzdáleně pracovat na projektu).

Každopádně to pravý tóčo nastalo až na imigračním…

Imigrační

Usměvaví pánové a jeden zamračenej černoch si nás zavolali k osobnímu výslechu protože jsme neměli vyplněnou přesnou adresu příjezdu a zpáteční letenky. Zabavili nám všechny věci, kupodivu i včetně notebooku, na kterém jsem zrovna chytal wifi abych si zjistil aspoň tu adresu. Potom nás nechali 2 hoďky dusit v oddělených výslechových místnostech a když konečně přišli, já jsem dostal kupodivu zamračenýho a Lenka usměvavý dva pány. Nezištně jsme vypověděli vše co chtěli (nemáme letenky zpět, chceme dělat woofing a rozhodně to nebude za peníze) a i když jsme byli pár hodin v oddělených místnostech a nevěděli jsme vůbec kde je ten druhý, přišlo nám že kluci z imigračního jen dělají bububu a hned nás pustí. Omyl…

Jelikož Lenka byla prý strašně roztomilá a na všechny organizační otázky (peníze, víza, bydlení) odpovídala, že to je v mojí režii, byla asi v klidu. Já jsem na tom byl trochu jinak, protože jsme se hned po 10 minutách dalšího výslechu se zamračeným černým pánem nepohodli ohledně toho, jestli můžeme v Austrálii dělat woofing, když máme turistické víza (eVisitor). Po dalších 10 minutách to plynule přešlo v hádku a kontrolování výpisů účtů a stanov australské imigrace a nakonec jsme uzavřeli pohovor s krásným disapproved.

Štěstí bylo, že rozsudek bylo potřeba projednat s vedoucím a ten byl ochoten zavolat na místo našeho prvního woofingu (Bissys Café, Orange) a naše hostitelka potvrdila na imigračním, že nás očekává a že se opravdu jedná o woofing, opravdu nedostaneme peníze a opravdu jsme neškodní (smile) Během půl minuty z toho bylo Approved.

Woofing Bissys Café

Z letiště jsme vypadli tak rychle jak to šlo, ale ne dostatečně rychle abychom stihli normální vlak do Orange, takže nakonec jsme tam dojeli okolo půlnoci. Hned zpočátku se to neslo ve znamení malých, ale jasných pravidel typu „my house, my castle“… Sprcha max. 3 minuty denně, teplá voda většinou nešla, topení 6 pm – 10 pm, žádný internet, málo jídla, hodně práce, zatahovat závěsy aby neunikalo teplo atp. (zrovna týden lilo a teplota v noci okolo nuly).

No, začátky nejsou růžový skoro nikde, tak jsme se snažili vydržet, třeba bude lépe… Většinou se vstávalo okolo sedmé, od rána jsme cca 6 hodin pracovali v kavárně a na pozemku a potom jsme se přesunuli domů a já jsem po večerech a nocích (4pm – 1am) pracoval na projektu. Celkem se to dalo zvládat až do chvíle, kdy si paní domácí začala vymýšlet nesmysly a chtěla po nás mnohem víc práce za stejných (špatných) podmínek než bylo v dohodě…

Asi by se to dalo vydržet i déle, kavárna byla celkem hezká, konečně mi chtěli začít půjčovat Jeepa a na pozemku bylo spousta zvířat a okolo se proháněli klokani, ale… Asi nemusíme dobrovolničit někde, kde o nás nestojí…

Po týdnu jsme si s paní trochu vysvětlili, jak se věci mají, co to znamená dohoda a přesunuli jsme se na týden odpočinku na AirBnB (placené ubytování tak, jak jsme byli zvyklí)…

Sydney

Po prozkoumání Orange a okolních oblastí jsme se rozhodli zkontrolovat Toma v Sydney. Měli jsme sice už naplánovaný přesun na další woofingové místo, takže na Sydney zbývaly pouze dva necelé dny, ale bylo to naprosto ideální.

Pár Heinekenů, opera v noci, kakadu, procházka po Manly, noční Sydney, československá hospoda, trochu se nalejt a jet zase dál… co víc si přát…

Velké díky kolegovi Tomášovi, který byl zrovna pracovně na projektu v Sydney a dělal nám skvělého průvodce.

Woofing Alstonville

Rozhodně jsme se nechtěli vzdát dobrovolnictví a proto jsme si našli další místo, které jsme chtěli vyzkoušet. A tentokrát to vyšlo….

V podstatě se nám zalíbil profil 83-leté babičky, která shání dobrovolníky pro údržbu domu a příližitostně pro pomoc jejímu synovi na farmě, kde chová alpaky.

Jak jsme si to vysnili, tak přesně to bylo – babča v podstatě hledala pouze společnost, aby se sama nenudila. Nejdříve jsme tomu nemohli uvěřit, ale když jsme pochopili její životní příběh, bylo to celkem zřejmý – když někdo celý život tvrdě pracuje, vybuduje si krásné zázemí a potom postupně odejdou všichni blízcí včetně manžela, jediné co opravdu potřebuje je milá společnost…

Obrovský pozemek se zahradou byl skvěle udržován i bez nás (zahradník, uklízečka), takže aby nás nehryzalo svědomí, dělali jsme co nás napadlo že je potřeba – vaření, mytí oken, drobné opravy v domě, výlety do okolí, cokoli jen aby se babča nenudila…

Další skvělá „těžká práce“ byla krmit malé alpaky na farmě, která patřila jejímu synovi. Občas bylo potřeba trochu odplevelit pozemky, ale to byla snad opravdu jedna z mála prací, která se tu dělala…

Když jsem po pár dnech zprovoznil obrovskou vířivku, kde jsme pak byli prakticky každý den, pak už se o svědomí fakt nedalo mluvit…

V podstatě by se tu dalo vydržet hodně dlouho, ale nastal ten správný čas ukončit výlet a ukázat se taky doma/v práci…

Michal Drobný

Michal je Android/Java Developer, který vyhledává nové výzvy. Svým osobitým přístupem se dokáže přizpůsobit malým i velkým problémům nejen v programování.

Do naší party stále hledáme skvělé vývojáře a pohodové kolegy

Podívej se, co nabízíme a dej nám o sobě vědět. Pokud budeš ty sám chtít, dostaneš u nás příležitost naučit se, co tě zajímá nebo udělat něco výjimečného.